Porodnice mi byla doslova vybrána. :)) Já jsem moc na výběr neměla a nakonec jsem za to byla ráda. Od čtvrtého měsíce jsem již docházela k Apolináři a panu profesorovi Pařízkovi. Všechno bylo po celou dobu víceméně v pořádku, až na drobné komplikace, které se nakonec ukázaly jako bezpředmětné. I komplikace mají jednu výhodu, holčičku jsem na velkém ultrazvuku vídala každý měsíc a ke konci těhotenství každých čtrnáct dní. Už na začátku mi bylo sděleno, že vzhledem k mému zdravotnímu stavu a předchozímu císařskému řezu, se opět počítá s tím, že spontánně rodit nebudu a naplánujeme další sekci. Po předchozí velmi nepříjemné zkušenosti s císařem v celkové anestezii jsem si přála rodit normálně a ačkoliv se většinou sekce plánuje někdy mezi 38. a 39. týdnem, pan profesor mi vyšel vstříc a dohodli jsme se, že mě nechá až do ukončeného 40. týdne a až pak případně nastoupím.
Co se váhy týče, držela jsem se. S podporou své nejlepší kamarádky a také mojí trenérky Iriny (a jídelníčku od ní) jsem nakonec nedopadla tak špatně jako během mých předchozích těhotenství. Minule jsem nabrala víc než 35 kilo, tentokrát to bylo naštěstí jen nějakých sedmnáct. Pořád je to strašné číslo, ale co si budeme povídat, lepší než pětatřicet. 🙂 Od Iri jsem jsem se navíc dozvěděla spoustu zajímavých informací, jako třeba, že si tělo pamatuje průběh předchozího/předchozích těhotenství a pokud se v nich hodně přibíralo, tělo má tendenci to zopakovat. O to víc jsem byla odhodlaná neskončit jako minule a myslím, že se mi to v rámci možností povedlo.
Během posledního měsíce jsem začala nabírat rychleji a ačkoliv jsem se celé těhotenství držela, nějakých sedm kilo přibylo právě za poslední měsíc. Což bylo dobré znamení, protože mi bylo jasné, že je to převážně jen voda a moje holčička, což mi Iri potvrdila také. Princezně se ale do termínu ven nechtělo a tak jsem na poslední kontrole, ve 40+0, dostala pokyn k nástupu do porodnice hned na druhý den v osm ráno.
Měla jsem strach, jestli bude v pořádku, a také jsem se bála spinální anestezie. Přece jenom, někdo vás bude řezat a vy u toho budete vzhůru. Na druhou stranu si dodnes živě pamatuji probuzení po celkové anestezii, strašnou bolest, že jsem skoro vůbec nevnímala, nevěděla jsem kde mám syna a jestli je všechno v pořádku. Proto jsem celkovou anestezii zavrhla a chtěla částečnou. Nejhorší bylo, kromě samotného strachu, píchání spinální anestezie. Vzhledem k mé lordóze a skolióze (a nadváze) se paní anestezioložce nedařilo zavést jehlu mezi obratle a musela to zkoušet několikrát. Já jen seděla a snažila se nehýbat. Někdy u desátého pokusu jsem to přestala počítat. Celé tohle drama nakonec dobře dopadlo a za krásných 45 minut bylo hotovo. 🙂 Popravdě jsem si dost oddechla, protože další pokusy bych asi nedala.
Velké díky patří jak paní anestezioložce, tak skvělé porodní asistentce, které byly obě neskutečně lidské a hodné a celou dobu mě podporovaly. A to i přes to, že se moc nedařilo a celou dobu byl na sále přítomný i pan profesor, který celou akci sledoval. ha ha 🙂
Samotný průběh sekce už byl mnohem snesitelnější, nakonec jsem se přestala i bát. Ačkoliv je cítit, že se něco děje, celý proces je naprosto bezbolestný a vám kape kapačka s něčím na uklidnění. Uklidnit mě museli, protože jsem na sále měla tlak 200/150 – klasická hysterka. :)) Celou dobu mě někdo držel za ruku, pan profesor mi vyprávěl vtipy a bavil se se mnou. Nakonec jsem uslyšela paní anestezioložku, jak mi říká, teď to bude hodně házet, pak doktor už vyndavá miminko…
Ucítila jsem jakoby mě někdo válel z boku na bok a nakonec tlak a obrovskou úlevu. A hned potom pláč. Pláč mojí milované a překrásné holčičky, kterou za chvilinku zvedl pan profesor nad plentu, abych ji viděla a s asistentkou tipovali váhu miminka. Celou dobu jsem plakala, tentokrát už štěstím a i když jsem nezažila přirozený porod, hormony i tak udělaly svoje a já jsem se zamilovala. Okamžitě už na porodním sále. Většina maminek ten pocit těsně po porodu zná, ať už to zní jakkoliv přeslazeně, bylo to tak a je to něco neuvěřitelného. 🙂
Paní Anestezioložka mi za pár vteřin řekla, že mi teď miminko pokládají na břicho a nechají dotepat pupečník, což jsem tedy vůbec necítila, 🙂 a já se mezi tím ještě stihla zeptat, jestli mám fakt holku. Člověk nikdy neví, že. 😉 Váhový odhad byl také o víc než půl kila větší, než nakonec Elen vážila. Pak už ji odnesly na vážení a měření, ke kterému si pozvaly mého manžela a po pár minutách mi ji přinesly už zabalenou k hlavě a já ji mohla poprvé pohladit a obejmout. Mohla bych ji tam mít po celou dobu šití, kdyby se mi nezačalo dělat opravdu silně nevolno, takže jsem je v obavách, abych si nepozvracela dítě, poprosila, ať ji raději donesou manželovi. 🙂 #truestory
Článek píšu s odstupem, Elence je teď už pět týdnů, a přesto jsem si při psaní poplakala a jsem ráda, že mi zůstane čerstvá vzpomínka. Porodnici u Apolináře mohu vřele doporučit, já jsem byla nadmíru spokojená a kdybych neměla dva různé bakteriální záněty a neskončila na kapačkách, měla bych hezkou vzpomínku i na oddělení šestinedělí. Personálu a zejména panu profesorovi, kterému vděčím za zdravou holčičku (a moc pěknou jizvu), patří mé velké díky. Já jsem teď už bez antibiotik, téměř bez bolesti a mám dole víc než deset kilo z váhy, se kterou jsem nastupovala do porodnice. A co je to nejdůležitější, mám krásnou zdravou dceru a jsem pyšná máma dvou dětí.
Vám samozřejmě děkuji za přečtení a další článek z této série bude už zase o trochu méně vyprávěcí a o trochu více motivační, protože já teď musím shodit nejen kila z tohoto těhotenství, ale i z těch předešlých. 🙂 Těším se na vaše komentáře a přejeme vám krásný den! Lucka, Elen a Alex 🖤
Vieš čo, na začiatku som sa tak schuti zasmiala že až a s láskou si spomínala na časy dávno minulé keď mi v noci musel manžel pomáhať vstať na WC, lebo som bola ako slonica, alebo teda som sa tak cítila, a to som teda pri oboch dcérach pribrala +- cca 13 kg.
Máš krásne spomienky na pôrod a o to ide. K tomu krásnu zdravú dcéru, úžasného syna a manžela ako bonus :).
Ja som šťastná a spokojná, že aj napriek 2 rizikovým tehotenstvám, z ktorých to druhé som si na 2/3 odležala 23 hodín denne hore nohy a dolu hlava, som mohla rodiť prirodzene a bez vecí okolo toho (tiež urobila svoje skolióza chrbtice, kvôli ktorej ma odmietli napichnúť). Oba pôrody boli rýchle a v rámci možností bezbolestné, s manželom po boku.
Ďakujem, že si nám umožnila nakuknúť do Vašej súkromnej kuchyne. Veď vieš, ženy sa rozprávajú o pôrodoch a muži o vojne :))), i keď na tú povinnú vojenskú službu už muži nechodia :).
Jsem ráda, že ten úvod pobavil, to jsem přesně chtěla. Aby to nebylo až moc sentimentální. O tvých rizikových těhotenstvích jsme si už myslím psaly, je to hrůza, když se dějí takové věci a pro ženskou je to nápor na psychiku. No co už, máme to za sebou a teď se můžeme těšit na všechny ty starosti co nám děti přinesou :-))
Joooo mně na Bulovce píchali epidurál na pětkrát a stejně nakonec napíchli míchu a já byla pět dní nehybná od krku nahoru, bolest jako blázen a oni si mě přehazovali z oddělení na oddělení, než mi udělali krevní záplatu. Bohužel tak nemám na porod vůbec hezké vzpomínky, takže Ti moc přeji, že Ti to dopadlo takhle. Malá je nádherná, to si spolu ještě užijete….šminky a tak 😆
Bože!!! Chudáku…. To je mi fakt líto, zní to hrozně. Já jsem se tohohle co se stalo tobě taky bála. Ale jediný co, tak mě pak bolely záda a asi dva týdny jsem měla migrény… To jsem z toho ještě vyšla dobře koukám. Už jen vše dobré Luci! 😉 A děkujeme!
Gratuluji ke krásné holčičce. Já mám své první dítě až v 28 a byl pro mě docela šok si zvykat na mateřskou roli. Už od cca 8 týdne jsem měla problémy. Nejdřív riziko potratu, předčasného porodu, špatné ozvy a nakonec vyvolávaný porod. Pro mě bylo těhu dost náročné období(černé myšlenky, pláč a zoufalství), ale porod super:-D. Rodila jsem v malé porodnici s úžasným personálem a s občasným přičuchnutím k entonoxu. No smála jsem se u porodu jak blássséén 😀 než teda přišlo to nejhorší :-D. Malá byla zdravá a já v "pohodě". Pustili nás za nedlouho domů a přišel poporodní blues. Věděla jsem o něm ale dost to se mnou zamávalo. Říkala jsem si "hormony praštěný, už neví co by roupama dělaly". Zamilovanost jsem necítila hned. Přišlo to nepozorovaně… Maličký bude 8 měsíců a když se na ní koukám např. při kojení – hmmm ten slastný pocit oxytocinu. Však to známe :-D. Je tak krásná, úžasná a já se s ní mazlím, co nejvíc můžu. Spinkáme spolu a jsem moc a moc šťastná. Někdy se i rozpláču nad tím, jak je můj život krásný. Krásná zdravá dcerka, milující přítel a pěkné bydlení. Druhá strana mince je strach. Nikdy předtím jsem se tak nebála. V autě se ze mě stal důchodec :-D, bojím se aby si něco neudělala/ aby ji někdo neublížil. Těch strachů je hodně, ale snažím se na to nemyslet. Což je taky takový jediný rozumný řešení. Ale překvapilo mě to. A ta náročnost o dítě taky. Když jsem byla těhu, myslela jsem, že dítko bude chtít jen najíst, přebalit a spát a bum! Měli jsme břišní koliku. Ta naivita byla dost vtipná :-D. Uff, to sem se nějak rozepsala. Takže suma sumárum, přeji ať zažíváš taky ty krásné chvíle s dětmi a milujícím manželem a malinká ať krásně prospívá. Pája D.
To je mi moc líto! Sama vím, jak to někdy umí být všechno těžké. Deprese a hormony po porodu jsem si taky užila u syna – teď s dcerou vůbec, myslím, že je to tím že tentokrát jsem neměla takové problémy a nebyla tolik ve stresu – tak snad i ty už si to nikdy nezažiješ… 🙂 To s tím strachem chápu, máš naprostou pravdu. Nikdy jsem se tak nebála, jako se bojím o děti a u kojení si to uvědomuji nejvíc 😀
Moc ti děkuji za přání a i tobě už jen všechno dobré :*
Och joj, 5 týždnov, tak to je ešte velmi čerstve. U mna je to už 2 a pol roka a teda živo si to pamatam, ako dnes. Myslim, že na porod žiadna žena nezabudne, nech je akýkolvek. Želám vám všetko dobré, nch robi princeznička iba radost.
Štýl ženy
Já právě na synův porod už pomalu zapomínám.. Ono se to nezdá, člověk by řekl, že se zapomenout nedá, ale já už si pamatuji jen fakta a bolest a ještě ne všechno 🙂 napsala jsem si takhle i ten synův a nedávno četla, překvapilo mě, na kolik věcí už jsem zapomněla 🙂
Krasny clanek. Diky za nej. A preji hladke shazovani. Ac jsem od prirody hubena, tak zrovna tech par kil navrch po porodu mi slo dolu dost tezko.
Elenka je prekrasna – vim, to vam tu asi pise kazdy. Ale ona je fakt bozi. Krasny den, Lucko!
Moc díky!! Za pochvalu i podporu 🙂
Elenka je nádherná princeznička a ak je "vystajlovaná" 😀 🙂
Nela z blogu Růžová rtěnka
Holčičky se stajlují líp než kluci :-)) Děkujeme!
Je ti opravdu podobná, chci se připojit ke gralulaci a přeji ty nejkrásnější zážitky s tvojí malou princeznou. To bude kočka po mamce, jen uvidíš 🙂
P.S. krásné oblečky! 🙂
Děkujeme!!!! ❤️
Je to krasavice po mamince! Ještě jednou gratuluji ke zdravému, krásnému miminku a přeji do budoucna ať jde všechno hladce! Já teda maminka zatím nejsem, a ani to do budoucna neplánuji, ale měla jsem na krajíčku z tohohle článku 🙂 … což určitě na krajíčku mít bude i Elenka, až si ho jednou bude číst 😀 🙂
Moc děkujeme! A jsem ráda, že se můj příběh líbí :*